Povinná četba – strašák dětí

V mnoha školách vedou žáci se svým učitelem debatu na jedno zajímavé téma. Jestli má v dnešní době smysl psát čtenářský deník či nikoliv. Asi není nutné zdůrazňovat, do které kategorie která skupina patří.
– Mladí lidé jsou toho názoru, že co se dá najít na internetu, je zbytečné ještě kamkoliv zapisovat.
– A pokud už pedagog na svých svěřencích nějaký čtenářský deník pracně vyloudí, většinou se jedná o zkopírované obsahy knih, které jsou publikovány na internetu.

Možná by se mohlo zdát, že správnou cestou bude vyžadování ručně psaných deníků. V jedné škole paní učitelka vysvětlovala, že je to jaksi osobnější a ona bude mít z ručně psaného textu větší požitek. Řešení bylo jednoduché – čtenářský deník za většinu dětí napsali rodiče. Zajímavé.

Chce to tu správnou knihu

Jak tedy docílit toho, aby děti psaly o tom, co přečetly? Možná bude problém trochu někde jinde. Třeba nemají o čem psát. Některé věci se prostě nemění a možná i dnešním dětem (jako kdysi nám) naskakuje husí kůže, když slyší termín POVINNÁ ČETBA. Na některých školách tento termín úplně vypustili a nahradili ho příjemnějším „doporučená četba“. Sepíše se seznam knih, které by mohly děti zaujmout a na nich pak je, aby si vybraly, kterou knihu si přečtou. Rozhodně mi to připadá vhodnější a méně násilné.
§ Ačkoliv jsou některé starší knihy určitě obsahově hodnotné, dnešní děti už jsou maličko jinde.

Pokud budeme očekávat, že po přečtení Harryho Pottera sáhnou po Honzíkově cestě a v noci se budou potit obavami, jestli ten chlapec za tou babičkou dojede, asi budeme na velkém omylu. Jestliže chceme, aby děti četly, musí je nabízená kniha bavit. Zajímavým způsobem vyřešil jeden učitel problém čtenářských deníků.
§ Žáci si vybrali knihu dle svého uvážení a pak psali formou fiktivního dopisu svůj názor autorovi nebo hlavnímu hrdinovi.